Slavný vývojář ostatní poučuje, vlastních rad se nedrží. Recenze Godus

30 %

Bůh, který přetváří krajinu, ukazuje přívětivou tvář, ale i tu, která trestá. V Godus se hráči stanou bohem. Božskou moc však značně omezuje taková malichernost: lidské peníze.

Peter Molyneux, slavný designér a inovátor, je v herním byznysu pojmem. Stojí za návrhem mnoha dnes legendárních her, namátkou za strategiemi Populous, Theme Park či Dungeon Keeper. V aktuálním počinu Godus, který recenzujeme ve verzi pro iOS, se vrací k božské tematice.

Hráč se stává bohem. Táhnutím prstu přetváří krajinu, a vytváří tak vhodné podmínky pro své stoupence. Ti volné plochy osidlují, později se sdružují do měst, sedí u ohňů a radují se z každého zasazeného stromu. Na hru je přitom radost se dívat. Sympatická grafika společně s ozvučením působí až uklidňujícím dojmem, za což před tvůrci smekám, to se o mnoha hrách říci nedá.

Godus

Náplň působí zpočátku neotřele: přetváříte krajinu, na mapě otevíráte truhly a sbíráte nálepky, jejichž prostřednictvím kupujete různé pokroky, výhody pro svoji civilizaci, ale i vylepšení božských sil. Hra se snaží brnkat na to lepší, co v lidech je, například úvodní sekvence velebí lidské úspěchy. O to znepokojivější je, s jakou chamtivou precizností je nastaven obchodní model.

Za co se platí

Placenou měnou jsou krystaly, pomocí nichž lze ve hře urychlit prakticky všechno. Poslouží ovšem i k nákupu ostatních surovin, tedy víry,  pšenice, rudy či balíčků se samolepkami. Základní balíček čítá 50 krystalů a vyjde na 4,49 eura, tedy zhruba 125 korun. Největší balíček obsahuje 1 400 krystalů a vyjde na 89,99 eura, tedy zhruba na 2 500 korun. Pro představu: 50 000 víry lze koupit za 125 krystalů, 10 kusů pšenice přijde na 26 krystalů a balíček se samolepkami z doby železné pořídíte za 48 krystalů.

Na začátku vám hra věnuje 120 krystalů, hraním získáte náhodně maximálně jednotky jednou za čas. Hraní v režimu zdarma je tak neuvěřitelně zdlouhavé.

Přetváření krajiny i další božské zásahy vyžadují víru. Tu průběžně generují vaši stoupenci. V okamžiku, kdy víra dojde, vyjede v pravém dolním roku kartička, která vybízí ke koupi za skutečné peníze. Samozřejmostí jsou krystaly (placená měna), které urychlí stavbu budov, pěstování úrody, zkrátka vše. Pokroky jsou čím dál náročnější a samolepek nedostatek – proč si v obchodě nekoupit rovnou celý balíček?

Tvůrci se chlubí, že něco takového tu ještě nebylo. Nemluví pravdu. Podobné kousky vidím dnes a denně. Mezi sklízením víry od stoupenců a sklízením políčka na farmě není žádný rozdíl. Přejíždíte prstem po displeji a blaženě sledujete, jak se vám plní sýpka. Pak čekáte.

Godus

Godus

Ironií je, že Molyneux otravné praktiky free 2 play modelu ostře kritizoval. Například tvůrce mobilní strategie Dungeon Keeper (recenze) nejdříve chválil, když však propadla, nenechal na hře nit suchou. Stěžoval si nejenom na dlouhé časovače, ale například i na to, že tvůrci hráče prakticky okamžitě učí, jak utrácet placenou měnu.

Hry na boha

Hry na boha, anglicky god games, tvoří unikátní žánr videoher. Ale navzdory vysoké popularitě mezi hráči jich mnoho není. A těch několik, které jsou jako božské označovány, mnohdy nesplňují zcela základní kritéria. Starosta města v SimCity zkrátka není bůh. A kdo tedy?
- číst celé téma

"Bereme obří palici a praštíme s ní zákazníky. Zaplatíš, nebo se nebudeš bavit! Zacházíme s nimi jako s dětmi. Tlučeme naše zákazníky a říkáme: Buď trpělivý, nebo zaplať víc," napsal tehdy. Pokrytecké je, že nyní v Godusu dělá to samé.

Navíc tu není hned zřejmé, v čem je háček, za co se bude přesně platit. Ostatně na problematiku nepředvídatelnosti konceptu free 2 play nedávno upozorňoval britský profesor a herní výzkumník Richard Bartle.

Godus také velmi rychle ztrácí na přitažlivosti. Zatímco u her jako Clash of Clans či Hay Day si lze užít i bez placení, v Godusu neustále trpíte nedostatkem všeho. Tempo hry se výrazně zpomalí. Typická seance pak vypadá tak, že se po několika hodinách do hry na pár minut připojíte, abyste mohli opět jen čekat.

Odměna za čekání přitom není adekvátní. Hříčka, kdy se snažíme v časovém limitu přetvořit krajinu tak, aby se stoupenci dostali bez újmy do chrámu, je později už jen frustrující. Opakování je opět podmíněno trpělivostí, nebo ochotu připlatit si. Jenže právě to je způsob, jak se dostat k nálepkám, kterých je zoufalý nedostatek.

Zatímco v Clash fo Clans dejme tomu vyplením vesnici, v Hay Day naložím loď zbožím, úprava malinké části terénu je v Godusu zkrátka příliš málo. Je to zvrácená logika: když si něco nového ve hře otevřu, mělo by mi to hru nějakým způsobem usnadnit či ozvláštnit. Ne naopak.

Pokud Godus někdo vnímá jako relaxační hru, v níž si každých pár hodin sklidí obrazně řečeno políčko, proč ne. Takových her je spousta a řada z nich slušně vydělává (doporučil bych pak spíše tablet, ne telefon, na kterém je ovládání při zarovnávaní vrstev náročnější). Na Petera Molyneuxe je to však těžká slabota.